Proces lékařského vzdělávání je navržen tak, aby vybavil budoucí lékaře dovednostmi a znalostmi nezbytnými pro poskytování kvalitní péče o pacienty. Dlouholetá praxe na některých lékařských fakultách však vyvolala vážné etické otázky: provádění gynekologických vyšetření u žen v narkóze bez jejich souhlasu nebo vědomí. Tato hluboce znepokojivá tradice, často označovaná jako „malé špinavé tajemství“, poukazuje na významnou mezeru v autonomii pacienta a zpochybňuje základní hodnoty lékařské etiky.
Původ a rozsah praxe
Praxe, která je podrobně popsána v knize, která zachycuje autorovy zkušenosti na Tufts Medical School, zahrnuje studenty medicíny, často muže, kteří nacvičují gynekologická vyšetření u pacientek v anestezii během operace. Jedna ze studentek říká: “Mám rukavice, pátá v řadě…Učíme se nejen inspekčním dovednostem. Používáním ženské zranitelnosti – když leží nahá na stole v bezvědomí – se učíme zacházet s pacienty jako s nástroji našeho vzdělávání.” Tento model „sodovkové fontány“ – kde se studenti seřadí k provádění vyšetření – byl odsouzen jako „pobuřující útok na důstojnost a autonomii pacienta“.
Praxe není omezena na jednu vzdělávací instituci. Je popisován jako „dlouhá tradice“, která se vyskytuje na lékařských fakultách po celém světě, což vyvolává otázky, jak rozšířený je tento problém.
Odůvodnění a etické problémy
Mnoho lékařských fakult a nemocnic tuto praxi hájí argumentem, že taková vyšetření spadají pod „implicitní souhlas“ pacienta s operací. Argumentují tím, že pacienti si jsou vědomi toho, že jsou ve fakultní nemocnici, a měli by proto počítat s účastí studentů. Výzkumy však ukazují opak: mnoho pacientů neví o interakci se studenty medicíny nebo dokonce o tom, zda jsou ve fakultní nemocnici. Tato nejistota je spojena s „úmyslnými lžemi a podvodem“, což naznačuje možné ignorování transparentnosti vůči pacientům.
Podkopávání odpovědnosti a souhlasu
Alarmující trend ukazuje na erozi odpovědnosti mezi studenty medicíny. Průzkum zjistil, že 100 % studentů představili pacientům jako „lékaře“ členové klinického týmu. Další výzkum ukazuje snížený pocit odpovědnosti mezi studenty informovat pacienty o tom, že jsou studenti, zejména když podstupují invazivní zákrok. To vede k přístupu „neptej se, neříkej“ k získání souhlasu s gynekologickými vyšetřeními. Data ukazují, že více než třetina dotázaných studentů medicíny rozhodně nesouhlasila s tvrzením: „Nemocnice by měly získat výslovné povolení pro studenty k účasti na gynekologických prohlídkách.“
Lékaři se často snaží snižovat citlivost vyšetření pánve tím, že dávají paralely s břišní chirurgií nebo očními zákroky. Faktem však zůstává, že vyšetření ženské pochvy je ze své podstaty intimní. Jeden profesor vyjádřil preferenci „nové generaci dobře vyškolených lékařů… místo národa žen, jejichž vagíny jsou chráněny před útoky studentů medicíny“, čímž demonstroval lhostejnost k blahu pacientky.
Pohledy pacientů a potřeba změny
Přes tato zdůvodnění výzkumy shodně ukazují, že naprostá většina žen (až 100 %) chce být informována o gynekologických prohlídkách prováděných studentkami medicíny. Skutečnost, že pacienti kladou velký důraz na dotazování, vyvolává důležitou otázku: Proč je pro poskytovatele zdravotní péče tak obtížné získat souhlas? Odpověď je často taková, že dotaz může vést k odmítnutí.
Národní průzkum nakonec jednoznačně uzavírá: „Pacienti přijatí do fakultních nemocnic tím však nejsou zbaveni svých práv jako jednotlivců mít plnou kontrolu nad svým tělem a podílet se na rozhodnutích ovlivňujících jejich zdraví.“ Současná praxe je v přímém rozporu s tímto základním principem.
Pokračování této praxe zdůrazňuje naléhavou potřebu změny. Stanovení jasných protokolů pro získání informovaného souhlasu – i když obtížné – je zásadní pro zachování důstojnosti pacienta a sladění lékařského vzdělávání s etickými standardy. Jedná se o důležitý krok k zajištění toho, aby snaha o lékařskou dokonalost nebyla na úkor autonomie a respektu k pacientovi.
